Vy, co mě znáte, tak víte, jak moc přikládám zásluhy hlavě a jak neustále říkám, že to, jak se člověk cítí je mnohem důležitější, než to, jak se stravuje. Pokud nastavíte hlavu, tělo se už nastaví samo. Jídelníček je velice důležitý, ale pokud se nezačnete mít rádi a budete se neustále shazovat a podceňovat, tak většinou ty výsledky nebudou takové, jaké očekáváte. Určitě vás tedy nepřekvapí, že největší radost mám u této proměny z toho, kam se klientka posunula myšlením! Sára má u mě velikou pochvalu za to, co se sebou dokázala udělat! Hřeje mě opravdu u srdce, když vidím takové obrovské, zejména psychické, posuny! Zároveň také obrovské děkuji za to, co napsala! Nechci to vůbec zdržovat dalšími slovy, jelikož Sára to popsala opravdu skvěle!
Co na to klient?
Moje proměna má jméno, jmenuje se Sebeláska.
Tohle je půlroku na horské dráze. Nahoru a dolů. Víš, kolikrát jsem začínala znova? Mockrát. Kolikrát jsem se zastavila před zrcadlem a řekla si, teď, teď je ten den, kdy to odstartuješ naposled. Dolů se to řítí vždycky hodně rychle, když to neukočírujeme, co? A nahoru, nahoru zpátky na vrchol to jde hrozně, hrozně pomalu. Tak moc to trvá a přitom to tolik chceš, opravdu moc.
Nikdy jsem nepatřila mezi ty, co by řešili postavu, protože nebyl důvod, byla jsem spokojená, troufám si říct, že jsem vypadala vážně dobře. Jenže pak to přišlo, bolavá rána, se kterou šla má životospráva úplně bokem. A stalo se ze mě to, co vidíš vlevo. A víš, co je největší absurdita? Teorie mi šla vždy perfektně. Kecat, to by mi šlo, ale sebrat se a znovu začít makat a vzít si to, co ti patří? To chce fakt mraky energie, přemlouvání, pevnou vůli a odhodlání. A víš, kdy mi ty řeči šly úplně nejlépe? Právě když jsem ještě byla spokojená. A pak to bum, ta ztráta toho všeho, to bylo to strašně bolavé, to bylo totiž to, co to všechno změnilo. A já poprvé pocítila, jaký je to pocit nebýt spokojená s tím co vidím, vlastně se nemít ani ráda. Tolikrát jsem seděla na rohu postele a sama sebe se ptala, proč si musím tímhle projít? Ptáš se čím? Tím, že přestaneš sám sebe respektovat jako osobu, kterou bys měl přijímat, posouvat, motivovat, rozvíjet, ale především milovat! Je to jiná láska, než kterou ti mohou nabídnout druzí, je to sebeláska. A ta když není, tak se můžeš snažit, jak chceš, ale tělo ti to nevrátí. Proč by ti to taky vracelo? Není to trochu „nefér“? Chtít po tělu zázraky, když je uvnitř úplně prázdné a bez duše? Dost podlé, co?
Po x-tém startu jsem narazila na Romču, dostala jsem na něj kontakt, neváhala jsem, napsala jsem. Romča je poklad. Ten člověk mě neznal, nevěděl o mně ani ň a přesto o mně ani na minutku nezapochyboval. Cítíš, jak směšně to zní? Proč člověk, který mě nezná, mi dokáže tolik věřit, že něco dokážu a já sama, která jsem se sebou 24/7 si nevěřím. A tam to vše začalo, celý tento proces. Tenhle člověk mi dodal neskutečné odvahy, posunout se, nezastavit se a hlavně, začít přemýšlet sama nad sebou a začít se mít ráda. Nebylo vůbec těžké dodržovat jídelníček, protože byl přesně na míru, z jídel, které miluji, jídla bylo spousty, netrpěla jsem hlady. A samozřejmě bych vše pravděpodobně urychlila, kdybych jídelníček nedodržovala pouze od pondělí do pátku a víkendy si nenechávala jen tak volné. Představ si, nebylo ani těžké cvičit, zvedat činky, dělat dřepy, běhat. Nejtěžší totiž bylo najít samu sebe a mít klid na duši. A to je to, proč jsem musela startovat od začátku tolikrát, to je přesně ten důvod, proč to nešlo tak rychle a trvalo to. A navíc, na věci, které za to stojí, se prý vyplatí počkat. Ten, kdo to řekl, asi věděl, o čem mluví. A už je to zase jiné, všechno se mění. A já znovu startuju, ale už daleko, daleko za tím, než jsem startovala před půl rokem. Každý den je nový začátek. Levá fotka je pro mě cennou lekcí do života a pravá je motivací být zítra zase někým lepším, lepším než dnes. Sebeláska je čarodějka. Mám se totiž zase ráda, víš? A mimochodem, se sebeláskou přichází i láska a za to to fakt stojí, věř mi a věř hlavně sobě.
Romčo, děkuji za všechno, děkuju nejvíce za to, že jsi mi věřil.